Než začneme, chci zdůraznit, že slibuji, že jsem tento titulek nenapsal jen proto, abych rozzlobil klikání. Nechci vztek. Vážně, mám dost důvodů se cítit špatně. Chci tím zkrátit jakýkoli hněv proti přihrávkě Genshinův dopad je stále skvělá hra navzdory režimu pro více hráčů, který působí jako obrovský dodatečný nápad.
Důvod, proč jsem došel k tomuto závěru, je něco jako odrazový můstek k mým myšlenkám ze sloupku z minulého týdne, ve kterém jsem poznamenal, jak by bylo skvělé hrát tuto hru s ostatními, ale také jak tuto hru nehraje téměř nikdo v mé osobní sféře – nebo jestli jsou mnohem vyspělejší než já. A upřímně řečeno, pokud nejste po boku větší hráčské základny – nebo pokud nemáte od začátku kamaráda, se kterým byste se mohli označit – pak na vás zapomeneme.
Přesto, navzdory tomu, Genshinův dopad je zcela soběstačný jako zážitek pro jednoho hráče.
Boj opět potěší, protože stále zasahuje do té podivné šedé oblasti mezi příliš jednoduchým a trochu taktickým. Pravidelný boj v otevřeném světě je i nadále obecně základní (což je dobrá věc), ale pak tu byl příběhový dungeon, který jsem dělal pomocí dovedností, ke kterým jsem byl po cestě tlačen – elementární interakce a elementární zrak. zejména mechanik – hodně usnadnil dlouhý boj.
To samozřejmě neznamená, že jsem dělal jen to hlavní. Podle pokynů k průzkumu jsem se soustředil hlavně na toulky po Monstadtu, nacházení bodů zájmu, hledání truhel s pokladem, vylepšování soch a sbírání všech lesklých, žmolkovitých materiálů, které jsem mohl nacpat do neviditelných kapes prostoru pro kladiva mé postavy. A i pomineme-li vliv léků proti nachlazení (cítím se lépe, děkuji za optání), užíval jsem si pocit svěžesti, který na mě dolehl.
Sakra, dokonce se mi začal líbit i příběh hry, i když jen trochu. Pomohl tomu hlavně Dilucův příchod do celkové zápletky, ale také proto, že jsem jaksi zapomněl, že tam byly další vypravěčské prvky, které věci myšlenkově spojovaly, pokud jde o děj. Víte, devětkrát z deseti anime příběhy nakonec přijdou jako nějaký bílý šum nebo televizní statika v mém mozku, ale stejně jako GI Zápletka je v tom, že si nepamatuji určité cutscény v příběhu, které přinesly do věcí trochu více chuti a hlavně informací.
Přesto jsem byl v bodě, kdy jsem měl co do činění s Ventim, kterého opravdu moc nefandím. Tento malý chlapec – nebo bůh větru nebo cokoli jiného – je jedním z nejdůležitějších malých bláznů, se kterými jsem kdy měl tu smůlu, že jsem se stýkal. A vím, že je to docela ústřední postava v této první části příběhu, takže budu muset zatnout zuby a smířit se s ním, i když jen proto, abych se dostal do bodu, kdy budu moci více komunikovat s Dilucem.
Když už mluvíme o postavách, ve skutečnosti jsem propálil svá dárková přání, abych vyzkoušel některé z bannerů gacha. Proti naději jsem doufal, že mi Raiden Shogun přistane na klíně, ale bohužel nepřistála.
Ale Noelle to udělala. Ale jsem si docela jistý, že Noelle přistane tout le monde kolena.
Během této zkušenosti jsem svou hru neotevřel nikomu jinému a cestoval jsem po světě zcela sám. Při tom jsem měl všudypřítomný pocit, že takhle se hra asi má zažít. Jistě, je tam zjevně určitá konektivita pro více hráčů a také mám podezření, že na vyšších globálních úrovních je potřeba, aby se ostatní zapojili, důležitější, ale opravdu si nejsem jistý, jestli tomu tak je. A fakt mě to netrápí.
Pomineme-li skutečnost, že ovládám čtyři postavy najednou, zdá se, že celkový dojem ze hry je skutečně o prozkoumávání doširoka otevřeného nového světa na vlastní pěst, s ničím jiným než se členy vaší party. Kroniky Xenoblade jakýsi herní zážitek. Byl by Teyvat zajímavější, kdyby se kolem procházela skupina dalších hráčů? Samozřejmě. ale příběh, atmosféra a zážitek z hraní Genshinův dopad sám se cítím... dobře. Trochu jako jak Star Wars: The Old Republic se dokonale prezentuje jako hromada samostatných třídních příběhů. Chybějící online komunita ve hře je snadno přehlédnutelná a možná, že by to otřáslo lodí. GI příliš mnoho.
Neznamená to, že bychom se měli přestat věnovat tomuto titulku ve zprávách, protože stále spadá do sféry našeho zájmu, i když jen okrajově. Také neříkám, že ti, co to hrají multiplayer, se mýlí. Ale hrát tuto hru sólo – jakkoli je osamělá – se zdá být nejlepším způsobem, jak se k ní postavit. Dokonce bych zašel tak daleko, že bych navrhoval genšin jako další z těch her, která uspokojuje touhu po MMO postupu, aniž by byla MMO.
Upřímně řečeno, myslím, že si tohle nechám na dojíždění, abych si čas od času pročistil patro a objevoval svět Teyvat sám, svým hlemýždím tempem. Nebo bych to možná měl zkusit Honkai: Star Rail. Nebo možná jen počkám Nulová zóna bez zenu dostat se pryč; tohle vypadá spíš jako moje atmosféra se vším svým stylem Shibuya Svět končí s tebou/Splatoon estetický.
Ať tak či onak, je čas se s touto sérií na měsíc rozloučit a těšit se na únor. A to znamená, že je čas, abych se vrátil k základům, pokud jde o formát tohoto sloupce, což znamená, že se opět zaměřím na sandboxový titul. A v poslední době se na můj radar objevilo několik takových, o kterých si myslím, že by mohly fungovat pro naše účely. Takže… kam jít, přátelé?
Načítání ...
Hlasování končí v obvyklou dobu, 13:2 EST v pátek XNUMX. února. Mezitím to možná restartuji a odpočinu si. Ten relax právě teď potřebuji.
