Ion Fury je druhým dílem hlavní hrdinky Shelly "Bombshell" Harrisonové. Poprvé jsme ji viděli v Bombshell, top-down akci / střílečce, která byla bohužel švih a miss. Tento prequel však vidí, že 3D vydavatel Realms opouští Unreal Engine 3 a perspektivu shora dolů. Místo toho se vracejí ke svým kořenům s 2,5D střílečkou z pohledu první osoby v duchu Duke Nukem 3D (také vydanou společností 3D Realms), která působí, jako by byla vystřižena přímo z 90. let. Vývojář Voidpoint to zachytil střílečky z 90. let dokonale, hlavně díky použití enginu sestavení, stejného enginu jako u Duke Nukem 3D.
Ion Fury má nahé spiknutí, ve kterém má Shelly za úkol vystopovat doktora Heskela a zničit všechny jeho robotické přisluhovače, kteří se mu při obléhání Neo DC připletou do cesty. Pravdou je, že tu nikdo není kvůli intrikám – je to jen záminka k ospravedlnění ničení, když se prodíráte labyrintovými oblastmi. Neo DC je nádherné, nechává za sebou temné, nepopsatelné prostředí, se kterým byl tento styl hry spojován v 90. letech. Město je duhové a nasycené neony, zvláště na začátku. Je škoda, že tato estetika nevydrží - čím dále ve hře postupujete, fáze jsou temnější a temnější. Neuvěřitelně si však dokáže zachovat atmosféru her z 90. let, které emuluje.
Ion Fury je nejen skvělý na sledování, ale také na hraní. Akce působí jako jedenáctka a rychlost, jakou se vše pohybuje, je dostatečná k tomu, aby vás nakopla. Je to vysokooktanové a non-stop, takže vám v bitvě dá sotva minutu na dýchání. Nejen, že je hra rychlá, ale také neuvěřitelně obtížná. Podobně jako u her, kterými je inspirován, zde není žádný tutoriál, žádný pomalý start a rozhodně žádné držení za ruku. Od okamžiku, kdy se spustí, jste ponořeni do děje a nikdy nezpomalí. Jednou nevýhodou však je, že bossové vypadají jako houby na kulky – často své přivítání přežijí a občas dojde k velkému skoku v obtížnosti od nepřítele k nepříteli. Bossové absorbují obscénní množství poškození a navíc přicházejí s hejny běžných nepřátel, pro případ, že to není dost obtížné. Ale nejsem ten typ, který by ustupoval před výzvou.
Když nevrháte do bossů to, co vám připadá jako nekonečné množství kulek, prozkoumáváte spletité oblasti hemžící se tajemstvími. Za každým rohem je něco k nalezení nebo sebrání, ať už je to brnění nebo klíčová karta strašidelných dveří, jejichž otevření se nemůžete dočkat. Všechny oblasti jsou neuvěřitelně dobře navržené a propojené. Znovu a znovu jsem otevíral dveře, abych se ocitl někde, kde jsem už byl, ale nyní se vším, co jsem předtím potřeboval k pokroku v této oblasti. Zatímco oblasti jsou navrženy tak, aby se dalo najít a lovit, je obzvláště snadné se ztratit. Zdálo by se, že věci jako waypointy, které používá většina moderních stříleček, plní svůj účel a ve hře jako je tato by chyběly.
Trasové body nejsou to jediné, co mohla hra od 21. století používat – rozmanitost zbraní bohužel bolestně chybí. Celkem je tu osm zbraní, což by mělo znít jako dost, ale bohužel jsme byli v moderní éře stříleček rozmazleni hrami, jako je franšíza Borderlands, takže osm zbraní prostě nezní podstatných. Hned od začátku je zřejmý ještě jeden důvod – brokovnice, trefně pojmenovaná rozptylka, je prostě ta nejlepší zbraň. Během hry budete zkoušet další zbraně a mají svůj účel, ale Scatterer je v čele stolu. Co však přidává zbraním příjemné zpestření, je to, že mají sekundární funkci. Například výše zmíněný rozptylovač má režim granátometu, který lze aktivovat stisknutím levé spouště.
Ion Fury není jen milostný dopis střelci z 90. let, stojí na trávníku 90. let s boomboxem přes rameno a prosí o návrat z 90. let. Ke cti Iona Furyho patří, nejen že se stahuje jeho vizi, ale dělá to třídně, díky čemuž je radost hrát.
