The Devil in Me představuje čtvrtý díl antologie The Dark Pictures od Supermassive Games, finále první sezóny této antologie. Člověk by čekal, že Ďábel ve mně vyjde s nějakým třeskem, že? Bohužel, tento nevýrazný konec se vyžívá v problémech s výkonem, vážným nedostatkem kvality a omezeným ponořením (což je často nezbytné pro to, aby tato série her byla tak pohlcující jako oni).
The Devil in Me sleduje tým v Lonnit Entertainment, když dostávají nabídku, kterou nelze odmítnout. Jako tvůrci skutečného kriminálního seriálu hledá gang finále sezóny, které jim snad zajistí ještě více vysílacího času. Předmět jejich poslední epizody? Nejplodnější americký sériový vrah, HH Holmes. Tato posádka však nemá nohu, na které by stála. Tedy do té doby, než vše odstartuje záhadný telefonát.
Granthem Du'Met, domnělý příbuzný posedlého sériového vraha, kterému se podařilo postavit věrnou repliku hotelu HH Holmes' The World's Fair Hotel, zve společnost Lonnit Entertainment, aby na vlastní oči viděla tento zvláštní monument, svíjející se v temném příběhu. Takže jdou, dodržujíc přísná a podivná pravidla Du'Met v naději, že skončí jejich show na vysoké úrovni.
Ďábel ve mně má jedinečnou premisu a ta mě rozhodně zaujala. Je těžké neslyšet o děsivém dědictví, které po sobě skutečný zločinec HH Holmes zanechal. Je těžké ignorovat různé zmínky o něm v populárních médiích (Americká gotika Roberta Blocha, Ďábel v Bílém městě Erika Larsona, American Horror Story atd.) a ty skutečné lidi, kteří ho oslavovali, z toho či onoho důvodu.
S ohledem na to jsem měl své výhrady k Ďáblu ve mně a k tomu, zda by to oslavilo takového muže a ohavné zločiny, které spáchal. Stačí se podívat na Dahmera od Netflixu a kontroverze, které se v posledních měsících vedly. Byla to obrovská úleva, když jsem prošel The Devil Inside Me a zjistil, že je to naopak. Bez jakýchkoli spoilerů se ve hře hodně mluví o Holmesovi a o tom, jak někteří lidé promění sériové vrahy v celebrity. Diskutuje se také o zakotvení podívané na smrt, která opět stojí v opozici ke glorifikaci tak strašných zločinů a otevírá velmi zajímavou diskusi na toto téma.
Jako něco, co mě nadchlo (díky nedávnému hororu Jordana Peeleho Nope), je skvělé vidět hru, která se zabývá tak citlivým tématem. Je obdivuhodné, jak do toho skutečně zapadá a jak vyvolává otázky mezi svými hráči – proč jsou všichni tak fascinováni těmi nejděsivějšími zločiny a proč tak rádi tyto zločiny navždy zvěčňujeme. To je hodně k přemýšlení a kdo ví, možná o tom The Dark Pictures Anthology bude diskutovat více v budoucích epizodách. Je to něco, co bych rozhodně rád viděl a čeho je show víc než schopná. Ďábel ve mně poskytuje úrodnou půdu pro promyšlenější budoucnost série Supermassive.
Když jsem vešel do hotelu World's Fair (nebo alespoň do repliky), okamžitě se ukázalo, že Ďábel ve mně je prostě ohromující. Samotný hotel je nesčetné množství chodeb a tajných dveří a v důsledku toho jste často zmateni. Jak se dalo čekat, čekám. Velký důraz je kladen na detail, přičemž samotný hotel má velký vliv na vintage severoamerický design a atmosféra je silně podobná Kubrickově verzi The Outlook Hotel (The Shining). Pokud máte rádi své kultovní hororové kino, Ďábel ve mně je jistě svátkem přímých odkazů a nenápadných přikyvování – a všechny jsou promyšlené a složité, záměrné a referenční.
Ďábel ve mně se určitě snažil být větší a lepší než předchozí hry; prodloužená na 10 hodin běhu, pokud zahrajete své karty správně, a nabitá novými mechanikami, měla to být hra, díky které se The Dark Pictures Anthology dostane na mapu. Je to vzrušující příběh, který je neuvěřitelně dobře vyprávěný – v tomto bodě supermasivní základ – ale různé chyby a nedbalé animace hru několikrát zklamaly. Proč jsem zažil náhodné, někdy nevyzpytatelné, stop-start cutscény z pohledu třetí osoby postavy, kterou jsem hrál? Bylo to zjevně neúmyslné a nevím, proč se to stalo. Ale v důsledku toho jsem se často přistihl, že uhýbám a potápím se, jestli mě hra baví.
Od The Dark Pictures Anthology neočekávám nejčistší animaci a dokonce nacházím potěšení v trapné mimice, kterou budou postavy mezi cutscénami táhnout. To znamená, že nedostatek kvality tentokrát přišel na úkor The Devil in Me a myslím, že to utrpělo ve prospěch nových herních prvků. Hraní se například již neomezuje pouze na procházky, ať už jde o interakci s předměty nebo rozhodování. Konečně můžete běhat, ale je tu i možnost přikrčení, plazení, skákání, houpání a balancování. Pro každou postavu existuje inventář, takže se může vybavit pochodněmi a klíčovými předměty, které jsou nezbytné pro jejich přežití.
I když jsem závod přivítal s otevřenou náručí – a dokonce i inventář – byl odpočinek opravdu nutný? Když vám ponoření nezkazí vystřižené dialogy, neohrabané přechody scén nebo obecné trhání, segmenty, které zahrnují eskalaci, ano. Ano, v některých oblastech se tyto akce zdají být vhodné, ale existuje mnoho míst, kde se to všechno zdá nadbytečné. Zdá se, že Supermassive ukazuje, co umí, a i když je určitě skvělé vidět, jak tým vystupuje ze své komfortní zóny, je sporné, že Ďábel ve mně potřeboval trochu víc času v troubě. Možná, že během několika aktualizací hra dosáhne svého potenciálu.
Těmto hrám se daří díky svým příběhům a jednoduché, vysoce kvalitní hratelnosti. Když se vám baterka rozbije, když ji potřebujete, nebo když vám titulky visí během zásadní linie dialogu, přeruší vaše ponoření. Když hra potřebuje být co nejvýkonnější, aby vás opravdu vyděsila a také aby se šířila její zpráva o fetišizaci sériových vrahů a vrahů, technické problémy, jako jsou tyto, vše podkopávají.
I když The Devil in Me nenaplnil očekávání, myslím, že je důležité si uvědomit, že tato hra se pokusila udělat pro sérii něco nového. Někdy se nové mechanismy ne vždy zhmotní podle očekávání a myslím si, že tato hra by upřímně patřila mezi jedny z nejlepších, kdyby byla kvalitnější a začlenila své nové mechanismy pohybu trochu tišeji.
I přesto bych po vydání doporučil The Dark Pictures Anthology: The Devil in Me, pokud právě teď zvládnete technické problémy. Pokud se Supermassive Games podaří implementovat aktualizace a opravit problémy s výkonem, mohu to dokonce doporučit – velmi! – pro ostřílené fanoušky hororů. Navzdory svým chybám Ďábel ve mně promyšleně vypráví strhující příběh děsivého zabijáka, otevírá důležité diskuse o lidské posedlosti posvěcujícími brýlemi a ukazuje velký potenciál pro budoucnost série. Je to prostě špatné pro...všechno ostatní.
