Evil Dead: The Game je láskyplný milostný dopis hororové franšíze Sama Raimiho a jejím masám věrných fanoušků. Zvednu ruku a hned řeknu, že mi jsou filmy Evil Dead lhostejné. I když jsem skrz naskrz příznivcem hororů, moje láska spočívá v drsné povaze filmů Roba Zombieho, pokud jde o tyto nádherné hororové/táborové crossovery. Jak již bylo řečeno, velmi oceňuji práci Sama Raimiho a vždy mě neuvěřitelně zajímalo, jak bude jeho filmová režie aplikována na asymetrickou hororovou hru.
Pro fanoušky Evil Dead hra, kterou musíte mít, a pro nás ostatní stále skvělá zábava
Navzdory mému zájmu o hru nebyly mé naděje nikdy větší: poslední hororová hra pro více hráčů, kterou jsem hrál – Back 4 Blood – inspirovala jeden z největších pocitů zklamání, jaké jsem kdy u her cítil. Ano, opravdu. Takže tentokrát, i když jsou tyto dvě hry velmi odlišné, nemohl jsem si pomoci, ale očekával jsem více stejného; obě jsou to hororově zaměřené hry pro více hráčů od vývojářů s nestejnými rekordy. Chápete moji opatrnost, že?
Příjemně mě ale překvapil Evil Dead: The Game. Bylo to, jako by se titul z větší části poučil z předchozích chyb v žánru. Nemusíte se také bát, že nedostatek lásky k Evil Dead utlumí váš požitek – hra je hratelná a skenovatelná jako celek, i když o Ashovi a jeho přátelích nic nevíte; jen vám bude nad hlavou létat několik point.
Vložil jsem stovky hodin do Dead by Daylight a Left 4 Dead 2 a moje úsilí rozhodně nepřišlo nazmar, když jsem nahrál svou první hru Evil Dead (tak divné říct to). I když očividně sdílí podobnosti s jinými asymetrickými hororovými hrami, které vyžadují spolupráci přeživších, Evil Dead: The Game zůstává ve svém přístupu k žánru neuvěřitelně svěží. Představte si, že by Dead by Daylight dali skvělý soundtrack, snadněji ovladatelné uživatelské rozhraní a systém vyrovnávání postav, který nezabere stovky hodin. Pak si představte, že by to smíchali s humorem, krví a naprostým chaosem Left 4 Dead 2. Nakonec si představte, že hra je naprosto akční, aniž byste se cítili spletití nebo přehnaně složití. To, co si právě teď představujete, pravděpodobně není příliš daleko od toho, co zde dostáváme.
Díky vynikající grafice a nové herní smyčce je hackování a sekání tak uspokojivé
Co mě také zarazilo při prvním otevření hry a následném načtení do zápasu, je to, jak krásně to celé vypadá. Od načítacích obrazovek až po modely postav a mapy vše vypadá působivě – pravděpodobně taková grafika, která vydrží celou generaci. Skočení do nové mapy může být zpočátku dezorientující (ty skvělé počasí a světelné efekty to zaručují), ale brzy oceníte práci, kterou jste udělali, aby prostředí vypadalo nedotčeně. Pro ještě více zábavy procházejte různá menu a jen se podívejte na všechna herní umění, která můžete objevit. Tyto ilustrace často zobrazují Ash Williams a spol. v různých situacích – v těch, ve kterých jste se mohli ocitnout dříve, ve hře – a každá z nich je krásná.
Zpočátku jsem se obával, že Evil Dead: The Game má příliš mnoho práce. Zdá se však, že dosáhl všemocné rovnováhy, pokud jde o nabízený obsah, aniž byste byli ohromeni. Když začnete zápas jako přeživší, je toho tolik, co musíte udělat; nejen že sbíráte různé klíčové předměty, abyste si mohli podmanit démona, ale sbíráte suroviny (včetně Shemp's Cola a Pink F***) a při společné práci rozbíjíte lebky. Jako démon se pohybujete po mapě, zapínáte, mikrospravujete své jednotky a později přebíráte management do vlastních spárů, když se zapojíte do akce. Jednoduše řečeno, nikdy neděláte stejnou věc příliš dlouho, a proto není těžké pokračovat. Možná vás smyčka začne nudit po několika hodinách, kdy se snažíte znovu prožít ty nejhanebnější okamžiky Ashe Williamse, ale když na Deadite po Deaditovi dostanete uspokojivý, krvavý finišer, budete si připadat jako blázen, který vládne svrchovaně.
O to větší problém se časem ukáže vyvažování
Evil Dead: The Game není bez chyb. Mít tolik práce v jediném zápase může být vyčerpávající, zvláště když nemáte tým přátel, kteří by umocnili zážitek. Herní smyčka dělá to nejlepší, ale závod s časem při plnění cílů způsobí některým problémy, zvláště těm, kteří hrají za démona.
Zatímco jsem během svého času s Evil Dead: The Game většinou hrál Survivor, hrál jsem několik her jako démon (a dokonce jsem jednu vyhrál!) a problémy s vyvážením už byly zřejmé. Pro čtyři přeživší může být snadné postavit se jednomu démonovi, pokud jsou koordinovaní. Jediný důvod, proč jsem jako démon vyhrál jediný zápas, byl ten, že se někdo odpojil uprostřed hry a Henrietta způsobila zmatek ostatním třem v posledních minutách zápasu. Přesto jsem viděl, jak se to druhé stalo několikrát, když jsem se blížil ke konci zápasu: Démon přivolá jednotku šéfa a přeživší se shromáždí a pobijí jednotku šéfa, když zemřou. Při přetížení motorovými pilami, kladivy, oštěpy atd. je téměř nemožné dostat se do bezpečí a dát své nadřízené jednotce druhou šanci na život. Hraní za démona je těžké a myslím, že je plánováno mít mnohem vyšší limit dovedností než Survivor – ale to nepochybně způsobí další problémy, až se týmy Survivorů dostanou do kola. Zvláště pokud se tato hra dostane do rukou spíše příležitostných hráčů, kteří si ji vyberou spíše pro IP než pro hardcore multiplayerový zážitek.
Naprostý nedostatek možností přístupnosti podkopává zbytek hry
Balancování není jediným problémem, který může některé hráče frustrovat. Evil Dead: The Game také překvapivě postrádá možnosti přístupnosti. První, čeho jsem si všiml, je citlivost. To lze upravit v nastavení přeživších, ale i při nejnižší citlivosti se mi z vlastních pohybů myši točila hlava. Pokud jde o démony, věc je ještě horší; není zde žádná možnost změnit citlivost při roamingu, ani nelze vypnout rozmazání pohybu, pokud nepřeskakujete soubory počítačové hry.
Co mi také přišlo na hře pro více hráčů poněkud zvláštní, je fakt, že je zde hlasová komunikace, ale není zde možnost push-to-talk. Z velké části by bylo hezké, kdybych nemusel celou hru poslouchat chlápka, jak žvýká žetony, zatímco mezi jednotlivými sousty instruuje tým. Naštěstí můžete ztlumit hlasitější hráče, ale bylo by hezké, kdyby byla brzy přidána možnost push-to-talk, abychom mohli hrát zápasy a komunikovat, aniž bychom slyšeli hlodat spojence nebo mluvit s jejich rodiči v pozadí.
Dostupnost ve videohrách je pro mě velkým problémem, takže jsem byl zklamán, když jsem viděl, že chybí základy. Zatímco pro mě osobně byl největší problém chybějící škálování citlivosti a push-to-talk, hra také postrádá možnosti přístupnosti pro barvoslepé hráče, nelze propojit klávesy a nelze provádět žádné úpravy titulků ani jejich velikosti. Celkově mi to v puse zanechalo kyselou chuť. Určitě doufám, že tato nastavení budou přidána do hry v budoucnu, ale spuštění bez nich působí neuvěřitelně odmítavě pro hráče, kteří potřebují tato nastavení mít k dispozici. Jsme v roce 2022, no tak.
Evil Dead: The Game je dobrá, i když náročná hra (zdá se, že se v misích pro jednoho hráče všichni trápí), ale opravdu se snižuje tím, že nemá pro uživatele k dispozici základní nastavení přístupnosti. Hra samotná je rozhodně působivá, pokud jde o svěží hratelnost a skvělou grafiku, a pro fanoušky Evil Dead a Sama Raimiho je toho hodně. Fanoušci hororů, kteří k sérii nemají žádný vztah, však pravděpodobně najdou více zábavy v alternativních hororových hrách pro více hráčů a pravděpodobně najdou i dostupnější hry.
